uuups, už je tomu rok!

30. listopadu tomu bylo přesně rok od posledního článku na mém blogu. Tento měsís je pro mě šílený, co se týče létání. Včera mi volal rostering a dal mi let do Londýna, kdy cestu tam jsme deadhead (což znamená, že máme uniformu, jsme on duty, ale cestujeme jako pasažéři). Tak jsem si řekla, proč toho nevyužít. Tak jsem vzala laptop a krátím si sedmi hodinovou cestu do Londýna. 

Spousta z vás mi psala a ptala se proč jsem přestala psát. Psát blog je celkem dost časové náročné a já jsem od přírody líná osoba :) možná to byl jeden z důvodů. Ale taky na druhou stranu jsem v Bahrainu přesně rok a půl a od mého posledního příspěvku se v podstatě nic zásadního nezměnilo. Pasažéři jsou pořád stejní, story s nima už mi ani nepřipadají vtipné, protože je to pořád dokola. Pořád stejně tupé dotazy, stížnosti protože už není chicken, boarding mě nikdy nepřestane naprosto vytáčet a vyčerpávat, indi nepřestanou chlastat a pakistánci nepřestanou smrdět…

Každopádně určitě vám ještě ze pár příspěvků dlužím a pokud mě někdo kontaktoval už tady nebo na facebooku či mail a nereagovala jsem, omlouvám se. Kdykoliv se připomenete, pokusím se reagovat. 

Od posledního příspěvku co si vzpomínám byla taková nejdůležitější událost Vánoce. První Vánoce, co jsem nebyla doma. Všichni moji nejbližší včetně mě naštěstí dostali volno, takže jsme mohli slavit společně. Pamatuju si, že jsem přesně na Štědrý den dostala vysoké horečky a nemohla jsem pomoct s přípravama na večeři, protože jsem se cítila na umřítí. Holky všechno uvařily, nachystaly a byly to moc pěkné Vánoce. Byly jsme dokonce na půlnoční v kostele, kde všichni dostali do ruky svíčku, zpívali se koledy včele s gospelem… Já i přesto, že jsem se necítila dobře, tak jsem se přidala k většině. V kostele se mi udělalo hrozně zle, sletěl mi tlak, co se mi někdy stává. Všichni stáli při nějaké motlitbě, ale já si celá politá studeným potem a bledá sedla. Katka mi přinesla vodu a nakonec jsem to po pár minutách rozdýchala. 

                                        

V lednu jsem konečně poprvé jela domů na dovču. Měla jsem 10 dní myslím. Po pravdě nepamatuju si už ani jaké bylo počasí, ale tak na opalování to asi nebylo :D Přiletěla jsem Qatar airways bussines class - což byl naprosto nezapomenutelný zážitek. Vyspíte se do růžova, jídlo mňami mňami, dostanete pyžamo… všechno na co si jen vzpomenete a člověk i po takovém cestování není vůbec dolámaný a unavený. Bohužel Qatar nám již možnost cestování v bussines class zrušil, takže máme smůlu.  Náš pes mě přivítal po té době stylem jakože “mám tě někde” :D no co už. Ale je to skvělý pocit, přiletět na to letiště a vědět, že za těma posledníma dveřma jsou vaši blízcí, kteří na vás čekají. Moji první dovolenou jsem samozřejmě lítala všude možně a naši na mě byli naštvaní, že jsem dojela domů a v podstatě jsem pořád někde fuč. No tak ale to víte. Chcete se vidět s kamarádama a já mám takové zlaté přátele, že prostě jsem s nima nestihla všechno povykládat na poprvé. Přivezla jsem jim takové drobnosti z arabské krajiny a byla jsem moc ráda, že je vidím. O víkendu samozřejmě nemohla chybět párty a ta teda stála za to. Zbožňuju ty párty u nás ve vinotéce v Mutěnicích. Tancuje se všude, popíjí se výborné víno od vinářů vyrobené s láskou a zpívají se (nebo spíš békají) :D české a slovenské oldies hity. Na takové párty bych mohla chodit každý týden. 

Doma se vařilo podle mého zadaného menu, takže doma jsem byla moc spokojená. Z domu se odjíždí zpět do pouště velmi těžko. Je vám teskno a první dny zpátky jsou nejtěžší. Ale odezní to samozřejmě. Teď už jsem byla doma několikrát, tak jsem si na to už zvykla. Před odletem jsem se stavila ještě za svými nejbližšími přáteli, kteří mi dali na památku stříbrný čtyřlístek pro štěstí, což mě nesmírně dojalo a moc si toho vážím. Bohužel ho nemůžu nosit každý den, protože v uniformě nic na krku nehrozí. Ale aspoň se mi neošoupe :)

V dubnu jsme s babama letěli do Ameriky.  Měli jsme 2 týdny dovolené a bohužel se to krylo zrovna s F1 v Bahraině, což mě mrzí, že jsme se nemohly zúčastnit. Ale nevadí, příští rok už to stoprocentně nezmeškáme a navíc by měli konečně přijet v tomto období i moji rodiče.

Cesta do USA nám začala tak trochu nešťastně, jelikož nám oznámili, že letadlo je overbooked, takže nás na let nevezmou. Nejdřív jsme samozřejmě začaly stresovat, protože jsme měli connection flight ve Frankfurtě, ale naštěstí, letělo další letadlo s podobným timingem do Frankfurtu, tak jsme si přebookovali let a letěli jsme jinou společností, která místo měla. Trošku jsme se s holkama rozšouply a zaplatily si bussines class. Pouze u drobné hrstky společností máme nárok na naši slevu letět z bussines a jednou z těchto společností je Lufthansa. Přiznám se, že jsem byla trochu zklamaná. Srovnávala jsem sice asi nesrovnatelné, ale i přesto jsem očekávala trošku víc. Letušky neupravené a servis na bussines class si myslím, že slabé, když srovnám bussines třídu na middle east. Ale tak máte aspoň to pohodlí. Letěli jsem do NY, kde jsme měli ubytování u skvělé paní Češky, která se provdala do USA. Dům měla téměř v centru NYC u central parku. No lokalita úplně parádní. Já jsem byla už v NY po 3. myslím, takže jsem viděla už několikrát to co jsem vždycky chtěla, ale i po 3. jsem byla nadšená, okouzlená a to město prostě miluju a ikdybych tam jela po 50., tak budu vždycky ohromená. Po třech dnech jsme se vydali do Miami. Samozřejmě typické ženské jsme byly v zápalu nakupování a uletělo nám kvůli tomu letadlo do miami, tak jsme musely až dalším letem. V Miami jsme se ubytovaly v takovém katastrofálním hotelu ve kterém jsem kdysi už byla. Je to kousek od přístavu, ze kterého odplouvá loď do Karibiku a zajišťují i přímo transport. Ale po pravdě…ani jedna jsme se tam neosprchovaly :D ale tak na přespání stačí :D

Druhý den jsme vyrazily tedy na plavbu karibikem. 6ti denní plavba zahrnovala 1 den na moři, dále Jamaicu, Kajmanské ostrovy a Mexico. V každém přístavu jsme měli celý den a z mexica se odjíždělo dokonce až o půlnoci. Na lodi je to naprosto něco úžasného. Starají se tam o vás jako o největší pány a udělaly by pro vás první poslední. Vím, že to mají v popisu práce, ale ten týden se opravdu cítíte jako král. Celodenní all inclusive, jídlo 24 hodin prostě, no žranice neuvěřitelná ve formě bufetů. Na večeře se chodilo do restaurace, kde dostanete menu a jelikož jsme pokaždé nemohly vybrat přinesli nám většinou úplně všechno co na tom menu bylo, jenom abysme mohly od každého ochutnat. Na lodi je nepřeberné množství zábavy. Je tam venkovní kino, divadlo, casino, bar s klavirem, diskoteka, společenské hry, proste cokoliv na co si jen vzpomenete. Program je tam pro klienty v podstatě non stop. Dostanete “menu” kde máte celodenní progam vypsaný, co se kde děje, od kolika do kolika…. atd…

Na jamaice bylo krásně. Příjemní lidé a celkově atmosféra. Na Kajmanských ostrovech se nám líbilo nejvíc. Objednali jsme si koupání s delfíny, což byl pro mě neskutečně silný zážitek. Já tyto zvířata miluju. Byla jsem opravdu až dojatá, když jsem si na toho delfina mohla sáhnout. Ale asi silnější zážítek pro měl bylo pozorování velryb ve volné přírodě a tento zážitek bych si hrozně ráda zopakovala ještě minimálně jednou. V mexiku bylo taky fajn samozřejmě, ale já jsem mořemil a tam bylo zrovna po nějaké bouřce, takže moře bylo špinavé a ani jsme se nekoupali a byla jsem zklamaná.

Po plavbě jsme měli ještě cca 3 dny na Miami beach. Miluju to tam. chodí tam všude takové individua, že se tam člověk cítí úplně normálně :D Horší bylo to, že jsme v Americe tak strašně nakupovaly, že je sice fajn být v Miami, ale už tak moc fajn to není, když na účtě nemáte nic a čekáte na výplatu jak na smilování :D Takže poslední den našeho pobytu, přišla konečně smska z banky a my vyrazily ještě na poslední nákupy :D

Prostě Ameriku miluju a byla to nejlepší dovolená na které jsem byla.

Další dovolená - taková neplánovaná nastala, když jsme v květnu s Týnou zjistily, že aniž bysme si požádaly, máme společně 3 dny volna. Týna měla 4. Tak jsem si zažádala o jeden den k tomu a vyrazily jsme na Seychely. Byly jsme na miniaturním ostrůvku La Digue, kde bylo nádherně. Téměř žádné auta a večer ani veřejné osvětlení, takže opravdu příroda téměř netknutá člověkem. Pujčily jsme si kola a v podstatě celý ostrov jsme projely na kole. Navšívily jsme několik pláží, po cestě potkaly obrovitánskou želvu jakože prostě jen tak se tam pásla :D Lidé byli velmi milí a nápomocní. A taky jsme se ptaly na Krejčíře samozřejmě a znají ho tam :D Vždycky se zeptali odkud jsme? tak jsme odpověděli,: znáte krejčíře? tak ze stejne country :D Protoze jinak nemají absolutní přestavu o nějaké ČR.

V průběhu roku jsme si ještě párkrát zajely s holkama do Abu Dhabi, protože to je kousek na pár dni volna. To bylo taky moc fajn. I 3 dny vám pomůžou na zrelaxování, když máte kolem sebe ty správné lidi.

V léte jsem byla na dovolené opět na nějakých 11 dní a zrovna jsem vychytala ty největši vedra co byly. Nedalo se dělat absolutně nic. Žádný výlet nebo něco podobného nehrozilo. Ani se psem na procházku člověk nemohl. Já jsem se jela do ČR že zchladit a ono to bylo nastejno jak na middle east. Ale byl aspon čerstvější vzduch. Jinak stejné. Pokaždé navštívím svoje nejbližší přátelé a pokaždé je velmi ráda vidím. Doufám, že oni mě taky :) Jedna z mých kamarádek měla v době mé dovolené rozlučku se svobodou, tak jsem byla moc ráda, že jsem se mohla zúčastnit. Párty to byla pořádná.  No a jakmile jsem se vrátila zpět do Bahrainu, tak mi moje nejbližší kamarádka oznámila, že ať si nahlásím dovolenou na příští rok na červenec, že se vdává. No mále jsem odpadla! Jsem samozřejmě ráda, ale na druhou stranu depka, že už se mi začínají kamarádky vdávat a usazovat a já pořád trajdám po světě, jak kdybych byla nejmladší :D Na svatbu se neuvěřitelně těším. Dovolenou mám už schválenou, takže to bude pecka. 

V září za mnou přiletěla kámoška z domu. Vychytala úplně super cenu letenek. Byla to akce a vyšlo ju to myslím na nějakých 200 euro myslim, což je levnější než když letím domů já se svoji slevou pro zaměstnance :D Naštěstí se mi podařilo upravit si trošku roster, takže  většinu času jsem se jí mohla věnovat. Bylo ještě obrovské horko, takže jsme většinu času trávily někde u bazénu. tímto už se dostáváme do přítomnosti k dnešnímu datu. Další Vánoce za dveřma. V lednu jedu domů, jelikož se ségře narodí bábo, tak se těším. Tak ještě něco ve zkratce o životě tady.

Dost často se stává, že dostanete 4 dny volna a všichni vaši kamarádi lítají. No v Bahrainu bych se ukousala sama nudou asi, tak jsem si bookla letenku a jela domu. Bylo to v podstatě na otočku, ale  bylo to super. Samozřejmě, že bych mohla třeba na Maledivy, Bali, kamkoliv si jenom vzpomenu..Ale prostě nejsem typ, který by cestoval sám. Byla bych tam ještě víc v depkách, než kdybych nejela nikam. 

Gulf air zavřel dvě budovy, ve kterých sme byly ubytované a otevřel novou ve velmi luxusní části bahrainu. Takže jsme se tam přestěhovaly  a teď bydlím s Káťou. Je to boj kolikrát, ale nemůžu si stěžovat, protože není nic lepšího než bydlet se stejnou nationality. Část Bahrainu, kde teď bydlíme, je tak trošku na konci a daleko od všeho, takže bydlet tam bez auta je hrozné. Tak jsme si většina bab koupila auto. Kdybych věděla, že chci zůstat v Bahrainu několik let ještě, koupím si nové, ale nechci tu zůstat. Takže jsem si koupila to nejlevnější přijatelné, které bylo a zatím si nemůžu stěžovat. Bahrain mi svým způsobem přirostl k srdci. Cítím se tam už jako doma, znám to tam, vyznám se. Je to taková malá dědina. Kamkoliv přijdete většinou potkáte někoho, koho znáte. Někdy je to otrava, že jdete do kina a potkáte tam lidi z práce nebo odkudkoliv, které prostě znáte a nebo potkáte lidi, které potkat nechcete :) stává se to dost často. Momentálně je nás tu čechoslovenek dost… přesně nevím, ale tak 40 určitě bych řekla. Když přijdu do práce, spousta lidí vás zná už jménem  a rádi vás vidí… - ne všichni samozřejmě :D V Gulf airu jsme taková opravdu jedna velká rodina, ikdyž jsou tu lidi, které bych nejradši vydědila rychlostí blesku :D Být součástí toho kolektivu je skvělé… Bohužel co se týká společnosti, to už takové skvělé není, ale to bych tady nerada rozebírala. Každopádně vždycky budu Gulf airu vděčná za příležitost, kterou mi dal, vždycky budu vděčná, že mě přijali, ale mám pocit, že chci něco trošku víc. Domů se nechystám. Co bych tam dělala…. Momentálně tam na mě nic nečeká a taky hlavně se nemůžu vrátit domů s holým zadkem, což momentálně po těch všech dovolenkách a koupeném autě mám :D 

V gulf airu je to fajn, ale není to tu zas tak jednoduché. Dost často vám zruší dovolenou, prostě protože nemají crew, neustále se nám mění roster… Prostě jdete si do práce na 20ti minutový let a až v práci zjistíte ze z 4hodinové duty vám to změnili na 12ti hodinovou duty. Neříkám, že se to děje každý den, ale podobné změny jsou tu dost časté a málo kdy se to mění k lepšímu. Není jednoduché si tu naplánovat svůj volný čas, protože tady si člověk nemůže být jistý, když jde do práce, kdy se vrátí domů. Na briefingu lidi jenom nadávají a nadávají a podstatě neposloucháte nic jiného, každý supervisor na letě vám řekne: panebože, co tu vy nové baby ještě děláte? Já být váma už jsem dávno tam a tam…

Já přemýšlím o jiné letecké společnosti. Tady vám každý řekne, nechoď pryč, tam každý každého reportuje za všechno, těžko si tam mezi crew najdeš kamarády, daleko víc se nadřou, tady je to úplná pohodička…. To já všechno vím, ale člověk si musí ujasnit priority. Mě nevadí, že se víc nadřu. Ta práce sama o sobě je stejná a pasažéři také. Jde o to, že každá company je jiná a jinak striktní. V naší společnosti je to opravdu dost benevolentní v mnoha směrech, ale samozřejmě nebudu konkretizovat. Zkrátka to, co si můžeme dovolit tady je v jiných společnostech naprosto nepřijatelné a proto to spoustě pohodlným lidem maximálně vyhovuje. Já se práce nebojím a radši oželím pohodlnost a procestuju daleko více destinací, poznám daleko více ze světa a vydělám si i víc peněz. Dokud nemám partnera a jiné závazky, tak na co se držet bahrainu, kde se otevírají nové destinace maximálně v pákistánu, či saudské, a čekat na promotion několik let a když už ho dosáhnete s minimálním rozdílem na mzdě. Já chci za lepším v těchto směrech .Vždycky jsem byla ambiciozní typ a nespokojím se s průměrem. Bohužel to má samozřejmě i své nevýhody, protože ve většich společnostech si daleke hůř budete hledat přátele, nestane se vám, že crew se kterou letíte do nějaké destinace byste třeba byť jenom potkali znova v práci.. Od mých známých co pracují pro tyto společnosti vím, že s prací a společností jsou spokojeny, ale co se týká osobního života už to taková paráda není. Cítí se dost často osaměle a to málo kdo snese.

V každém případě za tu dobu co jsem tady vím, že se jednou určitě chci vrátit zpět domů do Česka či Evropy. Nechci žít na middle east. Je to obrovská zkušenost a těch pár let v porovnání s celým životem není zas tak dlouha doba. Ale já jsem člověk, který vždycky potřeboval mít svobodu dávat najevo své názory a nahlas. Ať se vyspělé země middle east sebe víc snaží reprezentovat navenek jako naprosto v pohodě s tímto, tak to tak není.  Jsou na to velmi citliví. Člověk musí být neustále ve střehu s tím, co sdílí na sociálních sítích, jaké fotky přidává, jaké články komentuje a jak je komentuje… To je něco, co strašně omezuje moji svobodu ve vyjadřování se. Každý sme jiný. Někdo tu potřebu nemá, takže někomu to vůbec nemusí překážet, ale me se to snáší velmi těžce. Žít mezi muslimy neni jednoduché, ale určitě se tu necítím v nebezpečí. Ve většině případech musím říct, že jsou to normální lidé, kteří žijí, tak jak každý jiný slušný člověk a s tím co ukazují v televizi to nemá nic společného. To, že jsou to jedni z nejhorších pasažérů na palubě a je to těžká povaha z nich nedělá vrahy. To, že by neměli například chlastat podle koránu a chlastají jak duhy….. ok… a který křestaň dodržuje desatero? To je úplně to samé. Já bych se nerada tady o tomto tématu více rozepisovala. Mám k tomu samozřejmě víc co říct, ale z důvudů výše uvedených si nemůžu dovolit se podělit o svoje názory naplno. Ale jednou až se vrátím domů, tak se zhluboka nadechnu a svoje zkušenosti a svoje názory řeknu nahlas a nebudu se muset dále bát, že přijdu o práci nebo něco podobného. 

V tomto článku zřejmě nebylo nic extra vtipného, jak jste ode mě zvyklí, bylo to spíš takové celoroční shrnutí těch nejdůležitějších událostí v mém životě za poslední rok. Na historky s pasažérama už mi nezbyla energie. Ale třeba zase někdy v nějakém budoucím příspěvku :)

Na závěr tohoto příspěvku bych chtěla poděkovat svým nejbližším tady v Bahraině, které se z mého pohledu staly mými pravými přáteli a já věřím, že idkyž tato etapa života je na dobu určitou, tak naše přátelství nemá expirační dobu a bude trvat i za několik let až se většina z nás vrátíme domů.