Bombová hrozba na nový rok

To vám zase byl nový rok! Loni jsem neměla volno ani na Vánoce a i na Silvestra mi dali let do Bangkoku. Nějak mi to naštěstí nevadilo, protože já sama o sobě Silvestra nějak neprožívám. Všichni se vždycky musejí ožrat z povinnosti, protože je prostě nový rok a je kolem toho vždycky velké haló. Pro mě je to normální den a naopak mi to přijde smutné, že zase je další rok v prdeli. 

Odlet z Bangkoku zpět do Bahrainu jsme měli ve 21:00 thajského času. Návrat jsme měli mít v Bahraině díky časového posunu cca 30 minut po půlnoci, tak jsem si říkala, že ještě stihnu jít za babama si připít na ten nový rok. Tak jsem je informovala, ať mi dají vědět, kde budou a že tam za nima po letu skočím. Po přijezdu na letiště jsme zjistili, že náš let je samozřejmě do posledního místa plný. Letěli jsme naším novým Boeingem Dreamlinerem. Toto letadlo jsme měli chviličku, cca 3 měsíce. Úplně nové. V business class je 26 míst a v economy 254. V posádce jsem měla 2 slovenské kolegyně, tak to se hned letí s lepší náladou, když tam máte "svoje lidi". Já jsem na tomto letu byla na mé oblíbené pozici v business class. No a k mému "štěstí" jsem se dozvěděla, že v business class s námi dnes letí náš největší šéfík i s celou rodinkou, takže jsem byla opravdu nadšená a na chvilku mě i mrzelo, že nejsem na pozici v economy. Protože když máte tak vysoce postaveného člověka na letě, tam jsou jakékoliv chyby absolutně nepřístupné a všechno musí být na 1000% tak jak má být dle manuálu. Takže jsem nahodila svůj herecký a profesionální vlezdoprdelácký xichtík s tím, že kdykoliv jsem zmizela z očí naší VIP rodinky, tak můj herecký úsměv zmizel a mé typické převrácení očí nemohlo samozřejmě chybět :D Nesnáším toto přetvářování se a přehnané úsměvy kolikrát až nepřirozené jen proto, že jsme všichni posraní, protože tam je náš boss. No ale tak jelikož jsem dobrá herečka, nebyl to pro mě až takový problém. 

Vše probíhalo úplně normálně, všechny lidi jsme již měli na palubě, všechny dokumenty i potřebné povolení byly hotové, takže nic nebránilo tomu zavřít dveře a vydat se na cestu. Když jsme dostali pokyn, že si máme sednout na místa, sedla jsem si na svoje sedadlo, připoutala jsem se a užívala jsem si těch pár minut co mám pro sebe a v hlavě jsem si opakovala naše servisové manuály a připravovala jsem si jak a co udělám tak, aby servis trval co nejkratší dobu a bylo všechno tip top. Už jsem viděla, že zatáčíme na runway. To znamená, že nás od vzletu dělí sekundy, maximálně minuta, dvě... Kapitán v této fázi pouze čeká na povolení ke startu od řídící věže. 

krásný nový rok přejeme

V tom se ozve hlas kapitána v reproduktorech. Je to velmi neobvyklý čas na kapitánovo přivítání pasažérů letadla, takže jsem věděla, že to bude něco jiného. První co mi blesklo hlavou nějaké drobné zpoždění kvůli údržbě na ranveji nebo třeba čekání na přílet jiného letadla... Ale to co jsem uslyšela jsem ještě před tím neslyšela. Kapitán nám oznámil, že pozemní personál ho kontaktoval s tím, že jim nesedí počet cestujících v papírech a ten skutečný na palubě. Prostě, že máme na palubě jiný počet cestujících než mají v počítači a že se kvůli tomu musíme vrátit zpět na letiště a pasažéři se musejí přepočítat. Myslela jsem, že mě jebne. V tu chvílu mě bylo jasné, že budeme mít zpoždění, takže jít po letě ven úplně padlo, plus věděla jsem, že pasažéři nás sežerou zaživa, protože tam bude šance, že nestihnou jejich další přípoje v Bahraině. Nikdy se mi před tím nic takového nestalo, takže jsem nevěděla, že jak se něco takového mohlo stát. Když jsme se vraceli na letiště, jeli jsme strašně dlouho. Viděla jsem z okýnka, že letiště už jsme dávno minuli, takže jsem nechápala kam až to jedeme. Začalo to být podezřelé. Jakmile se letadlo zastavilo, šli jsme celá posádka za manažerem. Ten nám oznámil, že žádné nesrovnalosti v počtech pasažérů se nekonají, ale že byla na našem letu nahlášená bomba. 
Každá letecká společnost má takzvaný krizový management, který se těmito hrozbami zabývá. Na základě různých faktorů a zkušeností, dokáží identifikovat závažnost hrozby. Věděla jsem, že to asi nebude prdel, protože odstavit letadlo z ranveje tesně před odletem by neudělali, kdyby to byl nějaký planý poplach. Nebyly nám sděleny přesné detaily toho jak to bylo, ale bylo nám řečeno, že nějaký anonym zavolal do Bahrainu, kde nahlásil naše číslo letu, čas odletu a jméno pasažéra i s číslem sedadla v našem letadle, který prej má v plánu vyhodit letadlo do povětří po vzletu. Po prověření těchto informací byl informován kapitán našeho letadla o hrozbě s okamžitým příkazem s letadlem nevzlétnout. 

Samozřejmě pasažérům jsme nemohli říct ani slovo z důvodu vyvolání paniky. Všechno trvalo neuveřitelně dlouho a ani my jsme nevěděli jak to bude dlouho trvat a ani co se bude vlastně dít. Pasažéři začali být velmi ale velmi nervózní a nasraní. Já se na jednu stranu nedivím. Oni žili v tom, že nestihnou svoje navazující lety kvůli chybě v počtech pasažérů. To by asi nasralo i mě. My jsme samozřejmě házeli vinu na pozemní personál a snažili jsme se s nimi soucítit nebo to alespoň předstírat, protože upřímně mě to je celkem štyri co se stane s jejich navazujícíma letama. Jenže prostě pravdu jim říct nemůžeš... Kdyby věděli závažnost situace, asi by se uklidnili a pochopili by, že prostě jde o bezpečí nás všech a že to není prdel, ale to jim prostě fakt říct nemůžete. Dali jsme jim alespoň občerstvení, ale oni chtěli někteří i jíst, že mají hlad. Jenže my jsme jim neměli co dát, protože máme vše nachystané na servis. Kdybysme servis udělali na zemi, tak potom nemáme co servírovat až se situace vyřeší po vzletu. Objednat extra catering trvá nějakou dobu a to taky nemůžete objednat, když nevíte jak bude co dlouho trvat. No hrůza no. 
Už jsme stáli na místě dost dlouho a stále se nic nedělo. Vykukla jsem z okýnka. Byli jsme odstavení někde úplně na druhém konci letiště od letištních budov v případě, že bysme vybuchli, aby to mělo co nejmenší škody. Okolo letadla byly přistavené hasičské auta, vojáci, policajti a všichni se zapnutýma majáčkama samozřejmě. Naše letadlo bylo ohraničené páskou jak z místa činu a vypadalo to fakt mega scary. Myslím si, že pomalu začalo i našim pasažérům docházet, že asi jen tak o nějakou chybu v počtu pasažérů se nejedná. Stále jsme jen čekali co se bude dít. Viděla jsem toho našeho největšího bosse neustále s telefonem u ucha a vyvolával všude asi kde se dalo. Díky němu bych řekla, že šlo všechno jakžtakž rychle ikdyž to mohlo tehdy působit jako věčnost. 

čekáni na prohledání letadla

Po nějaké době se konečně otevřeli dveře. Do letadla vstoupili 2 policajti a myslím 1 pozemní personál. Šli na jistotu. Já jsem byla v přední části letadla, takže jsem netušila co se vzadu děje, ale po chvilce z letadla vyvedli toho podezřelého pasažera. K mému naprostému úžasu to byl "ladyboy" to jsou prostě lidi u kterých nevíte jestli je to ženská nebo chlap. Chudák se uplně třásl/a strachy. vživotě by mě nenapadlo, že takový drobný človíček, který vypadal, že neumí do 5ti napočítat, může být takovou hrozbou pro téměř 300 lidí. Později jsme se dozvěděli, že to je nějaký kriminálník a drogový dealer a ještě snad měl mít něco dočinění s obchodem s bílým masem, ale to už snad bylo aj přehnané si myslím, ale kdoví? Byla to hledaná osoba, která cestovala na falešný pas. Nevím teda do dneška, jak je možné v Thajsku na imigračním s dnešními technologiemi na to nepřišli, ale tak budiž. Následně pozemní personál informoval pasažéri ať si sbalí všechny věci a opustí letadlo po 30ti osobách. K letadlu byly přistavěné autobusy, do kterých pasažéři nastoupili a byli odvezeni do speciálního hangáru, kde se podrobili všichni důkladné prohlídce. Potom jsme do autobusu nastoupili i my a to samé čekalo i nás. Celé letadlo mezitím bylo důkladně prohledáno. Všechno co bylo naloženo v nákladovém prostoru bylo vyloženo vedle letadla na obrovské ploše. Celý tento prostor, který byl zaplněn nákladem a zavazadly pasažérů byl osvícen stadionovými světly, které tam byly přistavěny a každý pasažér násladně včetně nás jsme si museli svoje zavazadla identifikovat. 

Náš boeing

Když jsme vítali pasažéry podruhé, tak musím uznat, že většina lidi byla v pohodě, protože pochopili závažnost situace, ale stále se i tak našli tacoví, kteří nás při vstupu do letadala vraždili pohledem a neodpustili si takovou tu velmi originální a inteligentní větu: "nejhorší aerolinka na světě! S váma už nikdy!" :D
V takovéto situaci se tomu fakt můžeš jen pousmát. Já chápu, že je dost frustrující, že ti uletí letadlo do tvoji final destinace, ale kurva si uvědom, že kdybysme ve vzduchu vybuchli, tak to by bylo asi lepší teda ne? Ikdyž to byla pouze hrozba, která se nepotvrdila, tak přece to se nemůže riskovat takové věci neprověřit. Ale to prostě některým lidem nevysvětlíš. To je to samé jak když je taková mlha, že letadla nemůžou přistát a prostě pasažéři ti řeknou že to je nejhorší aerolinka a že uz s náma nikdy nepoleti :D prostě co na to chceš říct... Tvl jak má to letadlo asi přistát, když ten pilot nevidí na 10 metrů před sebe? Tak joooooo poďme se zabit všecí, ale třeba když to vyjde a náhodou přistaneme, tak nedojdeš o navazující let! :D 

Když jsem nad tím potom zpětně zamyslím, tak představa, že bysme vzlétli, tak to už by jen tak kapitán nepromluvil klidným hlasem k nám i pasažérům... Ale musel by následovat všechny kroky pro emergency přistání, což by v praxi znamenalo, že bysme obdrželi emergency kód a my jako posádka bychom veděli, že se musíme připravit na emergency přistání. V tu chvíli já bych se asi posrala, protože co mám tak napozorované různé letecké katastrofy, tak většina těchto katastrof se uděje během přistání nebo vzlétnutí, takže já už bych se asi začala modlit a panikařit a myslela bych si, že jdu na jistou smrt. Nedovedu si prostě představit uslyšet ten emergency kód a vidět ty blikající světýlka, co jsou na stropě nade mnou. Nedovedu, nechci a doufám, že to nikdy neuvidím ani neuslyším. 

Každopádně odletěli jsme nakonec s cca 6ti hodinový zpozděním, takže místo o půl 1 ráno jsme doletěli někdy okolo 7 ráno. Celkově jsme měli 16ti hodinovou šichtu přes noc. Náš boss nám během letu řekl že si můžeme zavřít oči nějak na střídačku a prostřídal se i s naším kapitánem a druhým pilotem a nechal jim jeho sedadlo v business class na odpočinek. (Ten náš boss je taky pilot - to jsem asi zapoměla zmínit :D )

Po několika dnech jsme byli celá posádka zavoláni do firmy a dostali jsme oficiální poděkování za extra job a za perfektní zvládnutí situace. Tak takto probíhala moje silvestrovská noc. Doufám, že vaše slavení nového roku probíhalo ve větší pohodě než to moje. 

Vaše Déňa

Verbální a fyzické harašení na letech

Dost živě si pamatuju let ze Saudské arábie. Nejsou to dlouhé lety a proto bývají dost náročné z hlediska nedostatku času na servis. Musíme fakt "létat" hore dole, aby jsme všechno stihli. Proto není dost času na individuální žádosti pasažérů a díky tomu máme i spoustu stížností na těchto konkrétních letech.

Mezi nejtypičtější individuální žádosti pasažérů patří hlavně voda. (vátr vátr)😆  a to při všech fázích letu. Samozřejmě nejlepší je, když behěm boardingu, kdy je v letadle jedna ulička plná lidí hrnoucích se dovnitř vám pasažér řekne o vodu. Většinou řeknu, že ať počká než skončí boarding, protože logicky, když se dostanu do kuchyňky dozadu letadla, tak pak se už těžko dostanu nazpátek. Jedině že bych přeletěla všechny ty lidi v uličce. No a nejlepší jsou ti, co mi odpoví že prostě nééééé oni tu vodu potřebujou teď hned, protože si potřebují vzít tabletky a ti co mě úplně dorazí jsou ti, co už tam s těma 100 tabletkama v ruce na mě mávají, abych jim to jakože věřila. Já nevím prostě no. Já když vím, že přesně na minutu a sekundu si musím vzít tabletky, vždycky bych měla u sebe vodu. Myslím si, že tu flašu vody v duty free si může dovolit každý. Ale tak já jsem jiná evidentě.

Když skončí boarding, snažíme se do kabiny nevcházet, pokud to není nevyhnutně nutné. Protože jakmile tam vkročím a nedejbože dám pasažérům oční kontakt, tak to je pro ně jakýsi automatický impuls si něco vyptat. Jeden chce vodu, druhý chce džus, třetí chce deku, čvrtý chce nové sluchátka, pátý byl na záchodě, když jsme rozdávali sluchátka, takže on chce taky, šestý chce vědět proč už neletíme, sedmý  mě informuje dopředu, že je vegetarián a neobjednal si vegetariánské jídlo, takže si chce už teď jedno rezervovat, osmý chce ať mu vyhodím jeho prázdný kelímek od kávy ze starbucks, a takto bych mohla pokračovat do nekonečna.

Jakmile vzlétneme, sedíme připoutaní až dokud nám kapitán nezavolá, že už se můžeme bezpečně pohybovat. I v této fázi letu pasažéři mačkají ty zvonečky a myslí si, že já tam snad dojdu, kdyz vzlétáme. No prostě bezmozci. Potom tam teda dojdu a on mě je ještě schopný zjebat, že mačkal ten zvonek minimálně třikrát. A když se ho zeptám, co teda bylo tak strašně důležité, že to nemohlo těch pár minut počkat, tak mě řekne, že chce nové sluchátka třeba. Na palicu!

No a potom připravujeme servis. Nám to tam ten catering nedoveze nachystané, tak jak to vidí pasažéři v kabině. My to do té podoby musíme nejdřív nachystat a oni si neuvědomují, že to trvá chvilku a pokud nás pořád volají a jeden chce to a druhý ono, tak to opravdu potom nezačneme ten servis nikdy. A nejlepší jsou ti, co se zeptají, že proč nám to tak dlouho trvá 😅 No moj zlatý, kdybyste nás nevolali kvůli každé kravině, už bysme možná aj začali.

Bóže to jsem se zase rozepsala! Tak konečně k té situaci na letě do a ze Saudi. Po cestě tam nám během boardingu přišel poslední pasažér v typickém arabaském oblečení a byl tak na kašu, že nemohl ani chodit. Nad těmato lidma se nikdy nepřestanu pozastavovat. Jsi oblečený v arabském kroji, letíš do saudské arábie, kde je alkohol maximálně striktně zakázaný a najebeš se na letišti takovým způsobem? Tento pasažér musí byt z letu offlodnutý. V první řadě pozemní personál udělal chybu, že ho ipřesto v jakém byl stavu dopravili do letadla. Protože jakmile pasažér překročí prah letadla, je to crew problém, ne pozemního personálu. Pokud bysme odletěli s takovým pasažérem, za prvé je tam riziko, že by mohl být během letu agresivní. Na každého alkohol působí jinak. Za druhé, po příletu do Saudi by ten pasažér šel okamžitě do vězeí a za třetí nám jako aerolince by hrozilo podrobení důkladné prohlídky letadla, zda je přítomen alkohol na palubě, což je striktně zakázano. Takže pasažéra jsme po scénách offloadli a odletěli jsme se zpožděním samozřejmě.

Letěli jsme na velkém letadle na Boeingu. Cesta nazpět plný let. Já jsem stála během boardingu na svém místě a vítala jsem pasažéry. Boarding už byl téměř u konce. Už se čekalo jen na pár lidí. Všimla jsem si jedné dámy v abáji, která neustále měnila svoje sedadlo. Tak jsem se jí zeptala, jestli potřebuje pomoct, že jestli ví, kde má sedět. Řekla mi, že nepotřebuje help. Tak si říkám, ok.
Jenže tato paní se neustále přemístňovala. Tak jsem se ji znova zeptala, že jestli je všecko ok a ona že jo a tak jsem jen dodala, že ok, ale že nechápu, proč si neustále mění sedadlo a že boarding ještě neskončil. No a na to si něco zamlela v arabštině a všichni pasažéři, co seděli naokolo a slyšeli to se začali smát. Já jsem samozřejmě nerozuměla ani slovo, takže mi nebylo přijemně. No jenže jedna moje arabská kolegyňka byla v dostatečné vzdálenosti na to, aby slyšela co dotyčná řekla. Okamžitě za tou ženskou šla a řekla ji v arabštině, že ona ji slyšela co řekla a že takovéto chování není akceptováno na palubě letadla a že ať se nad sebou zamyslí, jelikož se vrací z posvátného místa a měla by být plná dobra a pozitivní energie a ne se takto chovat.
Potom přišla za mnou a informovala mě, že v arabštině řekla něco v tomto smyslu: "ty drž hubu nebo ti ukážu ty krávo"
Tvl mě to tak strašně vytočilo!!!!!!!! Já se málo kdy dokážu nad takovéto věci povznést, takže to ve mě vřelo a měla jsem totálně nervy. Po vzletu jsem to psychicky nevydržela a šla jsem si požalovat k manažerovi letu 😀 Byl to super chlap. Jeden z mých oblíbených, o kterých vím, že se za crew postaví, maká a prostě člověk v něm má oporu a cítí se dobře na letě. No a nakonec mě ještě zprdl, že proč jsem mu to neřekla, když se to stalo. Tak jsem mu vysvětlila, že jsem ho nechtěla vyrušovat s blbostma, že měl plné ruce práce s pozemním personálem a milion papíru podepisovat a blablabla. Tak se mě zeptal, kde ta ženská sedí, šel za ní, dal jí totální proslov a ta ženská byla znenadání maličká jak já, když jsem měla jít ve škole v matice k tabuli! Upozornil ji a celou rodinu na to, že takovéto chování k posádce je nepřijatelné a kdyby to věděl než jsme zavřeli dveře letadla, že by trval na tom, aby byli ona a celá jeji rodina offloudnutí z letu.
Já vím, že to teď nezní, že bůhví jaká story, ale mě to tehdy tak strašně fakt urazilo, že si to pamatuju stále živě.

Crew má právo offloudnout z letu kohokoliv, kdo se chová nevhodně během boardingu. Ožratí.... nebo fakt stačí pokud se k nám chovají z jakéhokoliv důvodu vulgárně, nebo pokud jen zvyšují hlas na posádku... Prostě když už takto se chovají pasažéři a ještě jsme ani nevzlétli... Jak to potom bude vypadat během letu. A tam už není tak jednoduché, jak zastavit autobus. Tady se bavíme o letadle a nemožnosti úniku, zastavení a omezených prostředků, jelikož se nacházíme ve výšce 10 Km.

Pár týdnů na to jsme letěli z Londýna. Já jsem pracovala ten let v business class, takže jsem do ekonomy ani nepáchla, ale crew ze zadu stále chodili informovat manažera, že mají na letu opitého pasažéra a že se stále dožaduje víc alkoholu, ale že už mu nechtějí nalévat. Takže manažer rozhodl, že alkohol se tomuto pasažérovi již podávat nebude. Po nějaké době cabin seniorka z ekonomy volala, že pasažér začíná být agresivní. Náš manažer tedy za ním několikrát během letu šel a vždycky se ho podařilo tak nějak uklidnit. Ikdyž jsem žena a měla bych se bít za rovnocennost mužů a žen v pracovních poměrech, tak z vlastní zkušenosti musím říct, že vždycky se cítím mnohem ale mnohem líp a bezpečněji, když je na letě v posádce minimálně jeden muž a mělo by to být dle mého názoru pravidlem.
No a všechno vypadalo, že jsme zvládli a přistáváme konečně doma v Bahraině... Všichni sedíme na svých značkách a čekáme až letadlo zastaví. Když letadlo zastavilo, pasažéři se pomalu začínají chystat na odchod z letadla. Já jsem měla na starosti hlavní východové dveře. Takže musím čekat, až pozemní personál připojí schůdky nebo bridge k letadlu a jakmile je vše ready, tak mi dají znamení a já můžu dveře otevřít. Trva to cca pár minutek. Bridge byl už téměř připojený k letadlu, když nám zazvonil telefon. Můj kolega to vzal a podle jeho výrazu tváře jsem pochopila, že se asi něco stalo"
Takže náš opitý pasažér se po přistání odebral do zadní kuchyňky, kde se stále dožadoval alkoholu. Po odmítnutí cabin seniorkou se naše cabin seniorka dočkala brutálni facky ze strany pasažéra. Ta se chudinka rozplakala, protože to samozřejmě nečekala a ona ještě to je taková dobrá duše z Thajska. Takže volala dopředu co se stalo. Okamžitě jsme informovali kapitána a kapitán informoval pozemní personál a ten policii. Potom volali me, že nemůžu otevřit dveře, dokud policie a ostatní personál nedorazí k letadlu. Kdyby se tento incident stal během letu a pasažér by nepřestal být agresivní, zřejmě bysme ho museli spoustat na což máme samozřejmě prostředky a jsme na tyto situace trénovaní. Jakmile dorazili posily, dostala jsem povolení otevřít dveře. Pasažéra si odvedla policie na policejní stanici a s ním odešla i naše cabin seniorka a další crew jako svěděk. Upřímně co se dělo tam už nedokážu říct, ale neuvěřitelně vysoká pokuta minimálně a i možnost vězení na nějakou dobu. Tresty jsou přísné.

Můžu vám říct, že letušky taky vyloženě nesnáší jakýkoliv fyzický kontakt od pasažéra. Typu ťukání na rameno, tahání za zástěru, chytání za ruku... Když jste v restauraci, taky netaháte číšníka za ruku nebo za uniformu. A je také spousta pasažérů z určitých nejmenovaných zemí, kteří na vás sahají účelově. Podotýkám i za takovýto fyzický kontakt máme právo zavolat po přistání na pasažéra policii. Některé holky jsou dost přecitlivělé na tyto věci. Já bych to moc neřešila, kdyby to nebylo přes čáru. Ale speciálně crew z arabských krajin jsou nekompromisní a je jim jedno, pokud to třeba i pasažér myslel jako vtip.

Na jednom z dalších letů shodou okolností opět Londýn. To jsem byla na pozici v ekonomy kabině. Měli jsme v poslední řadě starší pár. Paní už od začátku letu vypadala zmateně a ne ve své kůži. Ptali jsme se dědy jestli je v pořádku. Prej byli na dovolené a vracejí se, protože paní byla hospitalizovana v nemocnici, ale že by měla být v pořádku. Během letu, babi začala být agresivní k jejímu manželovi. Bila ho, křičela na něho, sprostě mu nadávala... Bylo mi ho strašně líto.  Snažili jsme se ji uklidnit, ale nedala se. Potom zase za chvilku byla ok. Bylo to na střídačku v pohodě a za chvíli zase totální záchvaty vzteku. Manžel ji držel ruky, aby ho nemohla bít a tak na něho plivla. Jenže dědovi už pomalu docházely síly, tak si místo něj sedl vedle ní můj kolega a držel ji on. O celé situaci jsme informovali kapitána, kdyby bylo nutné přistát dřív někde. Když se zase dáma uklidnila, tak jsme ji nechali a z ničeho nic se rozběhla ze sedadla a utikala k prostředním dveřím letadla a chtěla je zřejmě otevřít. Takže jsme ji museli "zpacifikovat" naštěstí jsme byli stále v pozoru, takže se nic nestalo. Už jsme měli nachystané věci na spoutání, ale nechtěli jsme k tomu přistoupit, protože přeci jen to byla fakt stará paní. Po příletu jsme čekali na medical staff, kteří si pro paní přišli do letadla a odvezli ji zrovna do nemocnice. Velmi smutný pohled.

To jsou takové situace, které si pamatuju. Je jich samozřejmě víc, ale to si možná zase vzpomenu příště. Mám jednu story na kterou si vynahradím celý jeden článek. Bombová hrozba na mém letě.
takže těším se příště. Snad nevybuchnete zvědavostí do té doby 😆

Vaše Déňa