Manila, Londýn s Káťou

Tentokrát se ozývám s delším zpožděním, ale poslední tři týdny mě zrazovala jedna elektronická věc za druhou. Začalo to počítačem, pak mobilem a skončilo to externím diskem. Ještě do teď se mi nepodařilo dát vše do pořádku, ale pracuju na tom a momentálně se nacházím v jakémsi elektronickém meziprostoru :D



No kde jsme to skončili v minulém příspěvku? Mám pocit, že na cestě do Manily. Let byl úplně plný, jako to bývá zvykem na této lince a strááááášně dlouhý. Nejvtipnější na této cestě bylo bezpochyby safety demo, které nám nefungovalo na monitorech, takže jsme dostaly pokyn, že ho budem předvádět fyzicky my letušky. No já když jsem se to dozvěděla, tak jsem začla panikařit! Vůbec jsem si to nepamatovala z tréningu, zkoušeli jsme si to snad jednou. Předemnou byla ještě jedna letuška, tak jsem se ji snažila kopírovat, ale bohužel nasazení té proklaté záchrané vesty se okopírovat nedalo. Prostě nejdřív si musíte nasadit takové boční popruhy a pak teprve přetáhnout vestu přes hlavu. To mi nešlo už na tréningu, vždycky jsem se do těch popruhů zamotala a v té vestě jsem doslova uvízla. No a samozřejmě úplně to stejné se mi muselo stát i teď a můžu vám říct, že těch pár lidí, které zajímalo, co by měli dělat, kdyby byla emergency situace a sledovali nás, tak jsem je mimořádně pobavila. Smáli se a já se smála taky. Ostatní už ukazovaly, jak nafouknout vestu a já jsem tam bojovala, jak ji na sebe teprve dostat. Takže tito pasažéři by asi v případě přistání na vodě nepřežili, stejně jako já :D :D :D
Měli jsme dva servisy a mezitím nám dal CS volno každému asi 2 hodinky. Ale nemohli jsme tentokrát jít spinkat do první třídy, ale museli jsme zůstat na našich sedadlech v kuchyňce. No tam se nedá prostě vůbec odpočívat natož tak spát. Takže do Manily jsem přiletěla dost rozbitá. Hotel byl krásný. Ubytovala jsem se a asi za hodinku jsem šla ještě s jednou polkou ven, že se půjdem najíst a do nákupního centra. Jenom jsme vyšly z hotelu a spatříme realitu. Je to až neuvěřitelné jaký kontrast je možné vidět na tak malém prostoru. Na jedné straně luxusní hotel, kde vám otevírají dveře, když vcházíte a na druhé straně místní obyvatelé - žebráci, téměř všude. A hlavně děcka! Prostě děcko se vám přimotá do cesty a jde před váma proti vám s nataženou rukou. Chodí bosé, jsou špinavé v otrhaných hadrech, hrají si na ulici na zemi s prázdnýma petkama, v podstatě se vším co najdou, spí na zemi a jde z ni někdy až strach :D :D :D Jsou to takové divoké děti prostě. Něco jak divoké kočky nebo koně ve volné přírodě. Nevyzpytatelné. Všude stojí policajti a odhání je od turistů. Po tmě se tam vůbec nedoporučuje vycházet z hotelu. Ale je tam velmi levno, určitě se oplatí zajít si do Manily na masáž, kosmetiku, manikuru, pedikuru, řasy a všechny takéto záležitosti. Kamarádka si nechala udělat řasy, má to velice hezké, přirozené a potřebuje tam jet na doplnění, ale nedostala Manilu na příští měsíc, tak jsem si to s ní vyměnila za Londýn, jelikož já jsem Manilu dostala a nějak po ní netoužím. Tak si pojede do Manily na doplnění a já si zajedu do Londýna vychutnávat podzim.

Na cestě zpět bylo všechno v pohodě až na jednoho pasažéra - araba jak jinak. Jeden člověk vám dokáže znechutit celý den. Jela jsem se servisem s jídlem. Nejdřív se otočím na paní vlevo a ptám se: chicken, beef or vegetarian? chtěla beef, tak jsem jí ho dala. Otočím se na toho chlapa a ptám se ho na to samé a že on chce taky beef. hmm, sir I dont have more beef, sorry. Tak mi dejte kuře. Dala jsem mu kuře, ale on že chce rýži, jenže rýže byla jenom s beef nebo s vegetarian a vegetarian nechtěl. Tak mu říkám, že až skončí servis a zbyde něco s rýží, že mu to donesu. Prej ok. Za chvilku jsem vzala vozík s pitím a ptám se ho jestli chce něco k pití, na což mi odpověděl, že stále čeká na tu rýži. Tak mu říkám, že sir, service ještě neskončil, a on že dobře no a jak mi vysvětlíte, že vy ste mi řekla, že nemáte víc beef a v druhé uličce vaše kolegyně přinesla jinému pasažérovi beef. No ty vole jak mám já asi vědět co má ona ve svém vozíku??? Já jsem prostě už ve svém beef neměla, tak co jsem měla dělat? Měla jsem ten vozík přeskočit a lítat po celém letadle, abych ti sehnala beef??? Nevěděla jsem, co mu na to mám odpovědět, tak jsem prostě šla dál. No a po servisu samozřejmě žádné extra jídlo nezbylo, tak jsem se mu šla omluvit, že bohužel žádné extra jídlo nebude. No ten spustil, že v pořádku ať okamžitě zavolám svého nadřízeného a že ať je to arabic speaker, že si chce stěžovat. Tak jsem se usmála a říkám: zajisté sir.. Šla tam moje CS, jenže to byla ženská a ještě k tomu mluvila jen anglicky, takže to mu nestačilo, tak tam musel jít CSM a já jsem jen viděla jak tam máchal rukama a byl tam celkem dlouho. Nakonec ani nevím jak to dopadlo, ale CS mi řekla, že ať si z toho nic nedělám, ale že příště ať mu neříkám že už nemám další beef, ale ať řeknu, že to pro něho zkontroluju jestli v letadle najdeme další beef a až pak ať mu řeknu, že nemám. Ať mu nedám prostě šanci. A od toho momentu jsem obsluhovala po zbytek letu druhou uličku, abych s ním nedošla do kontaktu. Asi aby ho můj ironický úsměv ještě víc nevytočil :D

 

 

Další vtipná situace se mi stala na letu do Iránu. Už si ani nepamatuju průběh letu - zřejmě se nic zajímavého neudálo. Po příletu do Iránu do letadla nastoupila úklidová četa a já jsem vyšla ven z letadla na schody. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a říkám CSM: tyjoooo tady je zima... Tipla bych to tak na 14 stupňů. A on si tam cosi zapisoval a že hmmm hmmm., po pár vteřinách se úplně zhrozil, čapnul mě za rameno a odtáhl mě do letadla a úplně na mě vyjekl, že to není povolené, tam nemůžeš stát!!! A já úplně že proč? A on že: dyť máš sukni a nemáš zahalené vlasy! Kdyby tě někdo viděl, tak tě na pár dní bez mrknutí oka zavřou. Máš velké štěstí, jednou tak taky jedna holka vyšla metr ven z letadla, uviděl ji nějaký policajt na druhém konci letadla a letěl za ní jak kdyby mu šlo o život, ale nakonec to nějak ukecali :D No ty vole to jsou prostě jebnutí lidi, ať se na mě nikdo nezlobí jako :D :D :D

Po několika letech do mé oblíbené Indie následoval let do Londýna za prvé: v den první pořádné výplaty a za druhé s Káťou s jedním z nejbližších lidí mi tady, takže nejlepší kombinace. Měli jsme skvělou posádku a Káťa dostala nastarosti anglické PA (ladies and gentlemen, welcome onboard. This is flight number blabla, your captain is Mohamed Ahmed Aldžazíra Hassan Ibrahim, náš let bude trvat tolik a tolik, Thank you for choosing gulf air, the national carrier of the Kingdom of Bahrain)... :D :D :D Tak jsem se jí smála a nezáviděla, ale celé to čteme, takže to není zase tak hrozné. No a tak jsme se dohodly, že na cestě zpět to budu zase říkat já a musím říct, že jsme to obě zvládly s přehledem až na pár drobných přeřeků. :D Například místo: "Ladies and gentleman, welcome in London.... Ladies and gentleman, wake up in London :D :D :D

V Londýně jsme téměř bez vyspání vyrazili rovnou do centra i se CS a ještě jedním letušákem. Šli jsme do centra, bylo tam mega lidí, šli jsme do obrovského Primarku, ale já jsem tentokrát byla tak strašně unavená, že jsem si nekoupila nic. To už tak bývá.. Když konečně máte peníze, nekoupíte si nic a když nemáte, vykoupili byste celý Londýn. Ale jsem ráda, že jsme byli konečně v centru Londýna a ne jen u letiště, kde máme hotel. Bylo krásné babí léto, takže jsme si to moc užili.

Cestu zpět byl opět full house a cestovala spousta pasažérů do Saudské do Mekky na tu jejich pouť co by měl každý muslim jednou za život podstoupit nebo co. Opět jsme měli na letu jednoho debilního pasažéra, který si stěžoval neustále a úplně na všechno. Podávali jsme snídani a on si předem objednal speciální jídlo a jako všechny pasažéry, kteří spí, na jídlo budíme a už tuplem vzbudíme ty, co si objednali special jídlo. No ten se tam na nás začal obekovat, že to ještě nezažil, že to není normální, aby sme ho budily na jídlo, jestli jsme normální.... Dali jsme mu jídlo, které si objednal a on že ho nechce, že ať mu dáme to, co mají ostatní :D No co na to říct... I pasažéři kolem úplně převraceli už oči a kroutili hlavama, protože pokaždé, když k němu kdokoliv z nás přišel, bylo všechno špatně. Tak jsme na to prostě nereagovali potom. To nemá cenu. Vyslechneme si jeho nadávky, usmějeme se a odejdeme.
Jen jsem skončili servis a začali nám ti Mekáči chodit do kuchyně, že kterým směrem je Mekka, že oni se musí modlit. Já jsem jim chtěla říct, že třeba tím směrem... Oni stejně neví, ale Káťa jim prej rozumí a že nemá to srdce jim lhát, tak volala kapitánovi a ten jí řekl, že je to směr ten a ten. Tak jim to řekla a oni že jestli se tam můžou modlit u dvěří. Tak jsme jim vyhradili pravé dveře a zatáhly tam závěs a chodily jsme levou stranou. Jeden se domodlil, došel další, stály se tam dokonce fronty. Já jsem si jich nějak nevšímala do doby, než si pasažéři, kteří seděli v poslední řadě nezačli stěžovat, že celý let si nemůžou vůbec odpočinout, protože se tam pořád za jejich sedadlama někdo modlí. Tak jsem se dohodli, že jim to už prostě nedovolíme a hotovo. Odešla jsem něco do kabiny, vrátila jsem se a zase se tam kdosi modlil. Tak říkám co to je tady jako zas? A Káťa prej, že to nedovede uhlídat a že jim to nedokáže říct asi tak striktně jak já nebo co, tak prej ať jim to řeknu já. No tak této úlohy jsem se zhostila s velkou radostí. :D Víte, abyste byli v obraze, ti kdo mě znají osobně, tak ví, jaký mám názor tady na ty věci. Já jsem prostě čistokrevný ateista, takže kdo to má stejně, tak mě možná chápe :D Takže jsem to vzala do svých rukou a nikdo neměl šanci přes mě projít :D Všechny jsem zastavila, byla jsem pořád zdvořilá, ale důrazná a říkám:" sir, no more praying here. Chalas (konec), ti na mě vykulili oči, že próóóóóč? Tak jsem ji vysvětlila, že tito pasažéři neměli za celý let žádný rest, jelikož se jim tak neustále někdo modlí a ať to pochopí a dají těmto pasažérům po zbytek letu rest a ať se modlí na svém sedadle pokud je to možné. Kupodivu to všichni pochopili, přikývli a že ok. A takto chodili další a další a pak když už přišel asi 150-tý člověk, tak jsem znova spustila už svůj nazpaměť naučený proslov a jak jsem skončila, tak on se na mě tak podívá a říká: "ale já jsem chtěl jenom čaj" :D :D :D no v řiti bych se viděla :D :D :D

Pak už jenom poslední pikoška z letu. Konečně jsme si s Káťou sedly a že si chvilku odpočinem. A do toho zase call bell. Ding dong, ding dong. Tak jsem to nejdřív resetovaly, ale ono to pořád zvonilo a kdosi na nás mával zepředu, tak jsme se teda zvedly, aby se neřeklo, že co je zas? Přijdem tam a tam hlouček lidí kolem pasažéra, který nám tam odpadl a uhodil se hlavou o sedadlo. No tak zase bych se v řiti viděla. Tak se ho ptám jestli je OK, rozsvítily jsme v celé kabině, takže všichni divadlo, že co se děje, přinesly jsme mu vodu, já jsem šla za CS jí to říct a ona že: ok darling, je při vědomí? Tak říkám, že jo. A ona že ok, já tam pak přijdu a prosím tě, vem mi tohle jídlo do kuchyně... No hleděla jsem na ňu jakože to vážně? To je jako všechno? :D Ale tak naštěstí opravdu nebyl důvod k panice.
FUHA, toť LONDON!

Samozřejmě se toho na letech děje daleko více, ale toto jsou takové věci, které mi nejvíce uvíznou v paměti. Dokonce jsem už zažila, že mě kolega z posádky.... jak bych to nazvala.... obtěžoval? No fuj! doufám, že už s ním nikdy nepoletím! Mohlo mu být tak 50, má 4 děcka a je to muslim. Tak co to je tvl? Pak si na půlhodinky rozloží v kuchyňce ten svůj létací koberec, brblá si pod nosem, 100krát si klekne, 100krát plácne hlavou na zem a je to jako v pořádku?
Už jsem měli i kouření na záchodě a já jsem byla detektor, jelikož ten co je namontovaný na záchodě nějak nespolupracuje :D No pořád něco, co vám budu povídat.

Opět jsem se rozepsala jak tak koukám. Jenže já se prostě nedokážu nikdy k tomu psaní dokopat, odkládám to a pakt o takto dopadá. Ale tento měsíc mám málo letů jaksi, takže se MOŽNÁ ozvu i dřív :)

Larnaca-Cyprus

Abu Dhabi

Abu Dhabi

Abu Dhabi

Back in Bahrain

Back in Bahrain