Bombová hrozba na nový rok

To vám zase byl nový rok! Loni jsem neměla volno ani na Vánoce a i na Silvestra mi dali let do Bangkoku. Nějak mi to naštěstí nevadilo, protože já sama o sobě Silvestra nějak neprožívám. Všichni se vždycky musejí ožrat z povinnosti, protože je prostě nový rok a je kolem toho vždycky velké haló. Pro mě je to normální den a naopak mi to přijde smutné, že zase je další rok v prdeli. 

Odlet z Bangkoku zpět do Bahrainu jsme měli ve 21:00 thajského času. Návrat jsme měli mít v Bahraině díky časového posunu cca 30 minut po půlnoci, tak jsem si říkala, že ještě stihnu jít za babama si připít na ten nový rok. Tak jsem je informovala, ať mi dají vědět, kde budou a že tam za nima po letu skočím. Po přijezdu na letiště jsme zjistili, že náš let je samozřejmě do posledního místa plný. Letěli jsme naším novým Boeingem Dreamlinerem. Toto letadlo jsme měli chviličku, cca 3 měsíce. Úplně nové. V business class je 26 míst a v economy 254. V posádce jsem měla 2 slovenské kolegyně, tak to se hned letí s lepší náladou, když tam máte "svoje lidi". Já jsem na tomto letu byla na mé oblíbené pozici v business class. No a k mému "štěstí" jsem se dozvěděla, že v business class s námi dnes letí náš největší šéfík i s celou rodinkou, takže jsem byla opravdu nadšená a na chvilku mě i mrzelo, že nejsem na pozici v economy. Protože když máte tak vysoce postaveného člověka na letě, tam jsou jakékoliv chyby absolutně nepřístupné a všechno musí být na 1000% tak jak má být dle manuálu. Takže jsem nahodila svůj herecký a profesionální vlezdoprdelácký xichtík s tím, že kdykoliv jsem zmizela z očí naší VIP rodinky, tak můj herecký úsměv zmizel a mé typické převrácení očí nemohlo samozřejmě chybět :D Nesnáším toto přetvářování se a přehnané úsměvy kolikrát až nepřirozené jen proto, že jsme všichni posraní, protože tam je náš boss. No ale tak jelikož jsem dobrá herečka, nebyl to pro mě až takový problém. 

Vše probíhalo úplně normálně, všechny lidi jsme již měli na palubě, všechny dokumenty i potřebné povolení byly hotové, takže nic nebránilo tomu zavřít dveře a vydat se na cestu. Když jsme dostali pokyn, že si máme sednout na místa, sedla jsem si na svoje sedadlo, připoutala jsem se a užívala jsem si těch pár minut co mám pro sebe a v hlavě jsem si opakovala naše servisové manuály a připravovala jsem si jak a co udělám tak, aby servis trval co nejkratší dobu a bylo všechno tip top. Už jsem viděla, že zatáčíme na runway. To znamená, že nás od vzletu dělí sekundy, maximálně minuta, dvě... Kapitán v této fázi pouze čeká na povolení ke startu od řídící věže. 

krásný nový rok přejeme

V tom se ozve hlas kapitána v reproduktorech. Je to velmi neobvyklý čas na kapitánovo přivítání pasažérů letadla, takže jsem věděla, že to bude něco jiného. První co mi blesklo hlavou nějaké drobné zpoždění kvůli údržbě na ranveji nebo třeba čekání na přílet jiného letadla... Ale to co jsem uslyšela jsem ještě před tím neslyšela. Kapitán nám oznámil, že pozemní personál ho kontaktoval s tím, že jim nesedí počet cestujících v papírech a ten skutečný na palubě. Prostě, že máme na palubě jiný počet cestujících než mají v počítači a že se kvůli tomu musíme vrátit zpět na letiště a pasažéři se musejí přepočítat. Myslela jsem, že mě jebne. V tu chvílu mě bylo jasné, že budeme mít zpoždění, takže jít po letě ven úplně padlo, plus věděla jsem, že pasažéři nás sežerou zaživa, protože tam bude šance, že nestihnou jejich další přípoje v Bahraině. Nikdy se mi před tím nic takového nestalo, takže jsem nevěděla, že jak se něco takového mohlo stát. Když jsme se vraceli na letiště, jeli jsme strašně dlouho. Viděla jsem z okýnka, že letiště už jsme dávno minuli, takže jsem nechápala kam až to jedeme. Začalo to být podezřelé. Jakmile se letadlo zastavilo, šli jsme celá posádka za manažerem. Ten nám oznámil, že žádné nesrovnalosti v počtech pasažérů se nekonají, ale že byla na našem letu nahlášená bomba. 
Každá letecká společnost má takzvaný krizový management, který se těmito hrozbami zabývá. Na základě různých faktorů a zkušeností, dokáží identifikovat závažnost hrozby. Věděla jsem, že to asi nebude prdel, protože odstavit letadlo z ranveje tesně před odletem by neudělali, kdyby to byl nějaký planý poplach. Nebyly nám sděleny přesné detaily toho jak to bylo, ale bylo nám řečeno, že nějaký anonym zavolal do Bahrainu, kde nahlásil naše číslo letu, čas odletu a jméno pasažéra i s číslem sedadla v našem letadle, který prej má v plánu vyhodit letadlo do povětří po vzletu. Po prověření těchto informací byl informován kapitán našeho letadla o hrozbě s okamžitým příkazem s letadlem nevzlétnout. 

Samozřejmě pasažérům jsme nemohli říct ani slovo z důvodu vyvolání paniky. Všechno trvalo neuveřitelně dlouho a ani my jsme nevěděli jak to bude dlouho trvat a ani co se bude vlastně dít. Pasažéři začali být velmi ale velmi nervózní a nasraní. Já se na jednu stranu nedivím. Oni žili v tom, že nestihnou svoje navazující lety kvůli chybě v počtech pasažérů. To by asi nasralo i mě. My jsme samozřejmě házeli vinu na pozemní personál a snažili jsme se s nimi soucítit nebo to alespoň předstírat, protože upřímně mě to je celkem štyri co se stane s jejich navazujícíma letama. Jenže prostě pravdu jim říct nemůžeš... Kdyby věděli závažnost situace, asi by se uklidnili a pochopili by, že prostě jde o bezpečí nás všech a že to není prdel, ale to jim prostě fakt říct nemůžete. Dali jsme jim alespoň občerstvení, ale oni chtěli někteří i jíst, že mají hlad. Jenže my jsme jim neměli co dát, protože máme vše nachystané na servis. Kdybysme servis udělali na zemi, tak potom nemáme co servírovat až se situace vyřeší po vzletu. Objednat extra catering trvá nějakou dobu a to taky nemůžete objednat, když nevíte jak bude co dlouho trvat. No hrůza no. 
Už jsme stáli na místě dost dlouho a stále se nic nedělo. Vykukla jsem z okýnka. Byli jsme odstavení někde úplně na druhém konci letiště od letištních budov v případě, že bysme vybuchli, aby to mělo co nejmenší škody. Okolo letadla byly přistavené hasičské auta, vojáci, policajti a všichni se zapnutýma majáčkama samozřejmě. Naše letadlo bylo ohraničené páskou jak z místa činu a vypadalo to fakt mega scary. Myslím si, že pomalu začalo i našim pasažérům docházet, že asi jen tak o nějakou chybu v počtu pasažérů se nejedná. Stále jsme jen čekali co se bude dít. Viděla jsem toho našeho největšího bosse neustále s telefonem u ucha a vyvolával všude asi kde se dalo. Díky němu bych řekla, že šlo všechno jakžtakž rychle ikdyž to mohlo tehdy působit jako věčnost. 

čekáni na prohledání letadla

Po nějaké době se konečně otevřeli dveře. Do letadla vstoupili 2 policajti a myslím 1 pozemní personál. Šli na jistotu. Já jsem byla v přední části letadla, takže jsem netušila co se vzadu děje, ale po chvilce z letadla vyvedli toho podezřelého pasažera. K mému naprostému úžasu to byl "ladyboy" to jsou prostě lidi u kterých nevíte jestli je to ženská nebo chlap. Chudák se uplně třásl/a strachy. vživotě by mě nenapadlo, že takový drobný človíček, který vypadal, že neumí do 5ti napočítat, může být takovou hrozbou pro téměř 300 lidí. Později jsme se dozvěděli, že to je nějaký kriminálník a drogový dealer a ještě snad měl mít něco dočinění s obchodem s bílým masem, ale to už snad bylo aj přehnané si myslím, ale kdoví? Byla to hledaná osoba, která cestovala na falešný pas. Nevím teda do dneška, jak je možné v Thajsku na imigračním s dnešními technologiemi na to nepřišli, ale tak budiž. Následně pozemní personál informoval pasažéri ať si sbalí všechny věci a opustí letadlo po 30ti osobách. K letadlu byly přistavěné autobusy, do kterých pasažéři nastoupili a byli odvezeni do speciálního hangáru, kde se podrobili všichni důkladné prohlídce. Potom jsme do autobusu nastoupili i my a to samé čekalo i nás. Celé letadlo mezitím bylo důkladně prohledáno. Všechno co bylo naloženo v nákladovém prostoru bylo vyloženo vedle letadla na obrovské ploše. Celý tento prostor, který byl zaplněn nákladem a zavazadly pasažérů byl osvícen stadionovými světly, které tam byly přistavěny a každý pasažér násladně včetně nás jsme si museli svoje zavazadla identifikovat. 

Náš boeing

Když jsme vítali pasažéry podruhé, tak musím uznat, že většina lidi byla v pohodě, protože pochopili závažnost situace, ale stále se i tak našli tacoví, kteří nás při vstupu do letadala vraždili pohledem a neodpustili si takovou tu velmi originální a inteligentní větu: "nejhorší aerolinka na světě! S váma už nikdy!" :D
V takovéto situaci se tomu fakt můžeš jen pousmát. Já chápu, že je dost frustrující, že ti uletí letadlo do tvoji final destinace, ale kurva si uvědom, že kdybysme ve vzduchu vybuchli, tak to by bylo asi lepší teda ne? Ikdyž to byla pouze hrozba, která se nepotvrdila, tak přece to se nemůže riskovat takové věci neprověřit. Ale to prostě některým lidem nevysvětlíš. To je to samé jak když je taková mlha, že letadla nemůžou přistát a prostě pasažéři ti řeknou že to je nejhorší aerolinka a že uz s náma nikdy nepoleti :D prostě co na to chceš říct... Tvl jak má to letadlo asi přistát, když ten pilot nevidí na 10 metrů před sebe? Tak joooooo poďme se zabit všecí, ale třeba když to vyjde a náhodou přistaneme, tak nedojdeš o navazující let! :D 

Když jsem nad tím potom zpětně zamyslím, tak představa, že bysme vzlétli, tak to už by jen tak kapitán nepromluvil klidným hlasem k nám i pasažérům... Ale musel by následovat všechny kroky pro emergency přistání, což by v praxi znamenalo, že bysme obdrželi emergency kód a my jako posádka bychom veděli, že se musíme připravit na emergency přistání. V tu chvíli já bych se asi posrala, protože co mám tak napozorované různé letecké katastrofy, tak většina těchto katastrof se uděje během přistání nebo vzlétnutí, takže já už bych se asi začala modlit a panikařit a myslela bych si, že jdu na jistou smrt. Nedovedu si prostě představit uslyšet ten emergency kód a vidět ty blikající světýlka, co jsou na stropě nade mnou. Nedovedu, nechci a doufám, že to nikdy neuvidím ani neuslyším. 

Každopádně odletěli jsme nakonec s cca 6ti hodinový zpozděním, takže místo o půl 1 ráno jsme doletěli někdy okolo 7 ráno. Celkově jsme měli 16ti hodinovou šichtu přes noc. Náš boss nám během letu řekl že si můžeme zavřít oči nějak na střídačku a prostřídal se i s naším kapitánem a druhým pilotem a nechal jim jeho sedadlo v business class na odpočinek. (Ten náš boss je taky pilot - to jsem asi zapoměla zmínit :D )

Po několika dnech jsme byli celá posádka zavoláni do firmy a dostali jsme oficiální poděkování za extra job a za perfektní zvládnutí situace. Tak takto probíhala moje silvestrovská noc. Doufám, že vaše slavení nového roku probíhalo ve větší pohodě než to moje. 

Vaše Déňa