Almost there!!!

Ahojte všichni, moc se omlouvám, že píšu po tak dlouhé době, ale opravdu nebyl čas za poslední tři týdny. Jak jsem zmiňovala v minulém příspěvku, měli jsme nejtěžší část našeho tréningu. Po pravdě, pro mě to nebylo až tak hrozné, jak se povídalo. Učili jsme se všechny možné evakuační postupy, situace, nebezpečí, bomby na palubě, jak zpacifikovat teroristu atd atd.
No byla toho opravdu spousta. Musíte se naučit postupy přesně slovo od slova a tak jak mají jít po sobě a samozřejmě všechno v angličtině. Naštěstí mě nikdy nedělalo problém učit se věci zpaměti, takže jsem to zvládala řekla bych moc dobře. Jakmile jsme se měli učit něco "logicky" tak to jsem byla v koncích :D Každý den jsme začínali školu v 8 ráno a jezdili domů kolem 5 hodiny. Takže jenom jsme přišli domů, trošku jsme si odpočinuli a hned jsme se vrhli na domácí úkoly a učení se na další den.

Konečně jsem se navštívila doktora, který mě měl vyšetřit a dát mi potvrzení, jestli jsem způsobilá k práci letušky, kvůli té prodělané operaci před 16ti lety. Dvakrát mi šťouchl do břicha, vzal mi krev, změřil tlak, zeptal se, jestli máme nějaké nemoci v rodině, zaplatila jsem 100 euro a šla jsem domů s papírem, kde bylo potvrzeno, že je vše v pořádku :D no... a my se budeme hroutit za 30 Kč za návštěvu u doktora) :D

No přejděme tedy k zajímavějšímu tématu. Už mám svůj roster (rozvrh letů) na pár prvních dní. Tak moc jsem chtěla dostat Londýn. Budete se asi smát proč hlavně Londýn, ale ten nejhlavnější důvod,
 je vidět zelené stromy, trávu, nadechnout se čerstvého vzduchu, vidět mraky a úplně nejlíp zažít déšť... Ano, tak málo by mi stačilo. Ale samozřejmě jsem Londýn nedostala, přestože ho má snad každý druhý z naší třídy...holt jsem byla ta první tentokrát. Takže asi se ptáte, jaké jsou moje první lety. První let mám 06.08. a do Pákistánu, druhý let Indie.. Pak mám Bankok, kde budu 33 hodin, Irán a Omán. Nešetří mě. Dali mi hned prvních šest dní lety, bez day off. Ale aspoň se do toho díky tomu rychle dostanu. První dva lety budou asi nejhorší, protože budu hodně nervózní a ještě k tomu takové nepopulární destinace... No ale zase si říkám, že je dobře začít tím nejtěžším a pak už to bude jenom lepší :) Za cca 10 dní budeme mít nový roster na celý srpen, tak doufám, že se tam objeví Londýn nebo prostě jakákoliv evropská destinace. Ale Londýn je nepravděpodobnější, jelikož se lítá každý den dvakrát. A kdybych náhodou měla takovou smůlu, že ho opravdu nedostanu, tak to vydržím ještě ty dva měsíce do září, jelikož na září si už plánuju první dovolenou domů. :)

Taky už nás přestěhovali do našeho permanentního ubytování, ale nejsem tu moc spokojená a proto se budu stěhovat už brzy do jiné budovy za mojí Týnkou, kterou znám už z dřívějška a je tu pro mě nejbližším člověkem. Bydlím s nepálkou. Je moc milá, co se týká osobních sympatií nemůžu proti ní říct jedinou špatnou věc. Nerada bych to tu rozebírala do podrobnosti, takže to řeknu asi tak, že máme každá odlišnou představu o pořádku :) fotky svého permanentního ubytka pošlu až budu přestěhovaná do nového. Příští týden už končíme tréning, ale stále ještě nemáme kompletně hotové uniformy, nejsme očkovaní a spoustu dalších věcí, takže toho bude ještě hodně.

Zatím to tu zvládáme všechno dobře. Zžila jsem se s prostředím, odlišnou kulturou, náboženstvím, ale přesto jsou pro mě některé věci neakceptovatelné. Musíme si například dávat velký pozor na to, co kam píšeme, jaké fotky kam dáváme, protože jsme neustále "monitorovaní". Jsme tváří a vizitkou letecké společnosti a musíme se podle toho chovat. Věděla jsem, že musím očekávat zásah do soukromí ze strany zaměstnavatele, ale dokud to nepocítíte na vlastní kůži, tak si to nedovedete představit, jaké to je.. Máte pocit bezmoci a cítíte se jak pták zavřený ve zlaté kleci.

Ale prostě celkově mě vytáčí ta jejich nedochvilnost, na všechno mají čas, vytáčí mě, když jsem v obchodním centru, jdu uličkou proti ženě v abáji a prostě nevlezeme se obě, takže minimálně jedna z nás se musí té druhé vyhnout a uvolnit jí cestu a nebaví mě, že jsem to pokaždé já. A taky jsem s tím už přestala. Už jsem unavená Ramadánem, nebaví mě chodit po nákupním centru a nemoct si koupit vodu, napít se....Vždycky si aspoň pro své uspokojení vezmu láhev vody do ruky a s provokativním pohledem a procházím se s ní po obchoďáku. Holkám se nelíbí, že provokuju, vždycky mi říkají: vyhoď to do koše!!!! :D ale prostě já jsem taková. :D Vím, že se to nedělá a někteří mě za to budete odsuzovat, ale jsem od přírody provokatér a nedělám nic zakázaného. Vodu si můžete nést sebou, akorát se nesmíte napít. :D  Jsem holt REBEL!

Vždycky s Týnou tak kecáme o životě tady, o životě v ČR a tak nějak celkově v Evropě a ať je to u nás jaké chce, vždycky vím, že Evropa je můj domov a jsem hrdá a šťastná za to, že odtud pocházím. Je to tu úplně jiný svět, což všichni víme. Já to ještě nedokážu popsat tak jak Týna, která už skoro dva měsíce létá, ale dokážu si to představit. Život na východě, v Pakistánu, Indii, Iránu, Iráku atd si nikdo z nás nedovede představit a když to srovnám, v ČR se máme jak prasátka v žitě, akorát si to nikdo nedokáže uvědomit, dokud nezkusí navštívit země, kde jsou na tom lidé hůř, takže si toho važme :)
 Bahrain je naštěstí liberální, moderní a otevřená země. Služby jsou zde na vysoké úrovni (většina). Když jsme přijeli a šli poprvé nakupovat do obchodu potraviny, tak u kasy vám takový týpek skládá váš nákup do tašek. Ze začátku jsme jim poděkovali a řekli, že v pohodě, my si to tam naskládáme.... Teď? Když tam náhodou nikdo není, tak se rozhlížím a říkám si: "no jako to si to mám dát do tašek sama?" :D na to dobré si holt člověk vždycky zvykne velice rychle. Ani nevím, co přesně jsem vlastně tímto odstavcem chtěla říct. Je to jen takový volný tok myšlenek.

Takže tentokrát se ozvu brzo. Jelikož se už blíží konec tréningu a začneme lítat, takže zážitků o které bych se s vámi chtěla podělit bude určitě hodně. :)
Denisa