První měsíc za námi

Ano přesně tak, "už" je to měsíc. Ale zase se budu opakovat. Mám pocit, že jsem tu už alespoň půl roku. Nevím čím to je, ale zatím mi tu čas neutíká tak rychle, jak jsem myslela, že bude. Ale je to zřejmě tím, že procházíme tréningem, který mě moc nebaví, protože si připadám jak ve škole a škola mě nikdy moc

Od neděla nám začíná ta nejtěžší část. Safety and security. Budou to dlouhé a vyčerpávající tři týdny. Baby z první skupiny, co už mají tuto část za sebou, tak přišly ze školy cca ve 3,4 hodiny, šly si zdřímnout, vstaly a učily se do rána. A takto to šlo celé tři týdny.
nebavila.

To naše skupinka ukončila část tréningu, které se říká "service". Bylo to celkem jednoduché, v podstatě jsem se ani moc nemusela učit, stačilo dávat ve škole pozor. Zkouška se skládala z písemné a praktické části a všichni jsme to zvládli. Co se teda týká školy, zatím všechno je zvládnutelné, ale jak říkám... Zítra začínáme s tím nejhorším, tak uvidíme jak dopadneme.

Poslední hodina servisu s naší instruktorkou Kelly

Praktické zkoušky

Jednou takhle sedím po škole na recepci a čekáme na transport, když mi volá moje instruktorka a řekne mi, že mám jít ráno do medical centra, že se mnou chtějí mluvit. Asi jsem věděla o co jde, takže abyste byli v obraze vrátíme se o cca 3 týdny zpět k našemu medical checku. Když nás vyšetřovala doktorka, chtěla vědět všechny naše nemoci atd atd. Před 16ti lety jsem byla na operaci se slezinou, kterou mi museli celou vyoperovat kvůli cystě (sražená krev), kterou jsem si sama způsobila úrazem na kole. Operace proběhla absolutně ok, po operaci vůbec žádné problémy, závodně jsem několik let sportovala, nemusela jsem se nikdy v životě vůbec nijak omezovat, dokonce jsem nemusela chodit ani na žádné kontrolní vyšetření, nemocná jsem jednou za x let... Takže jsem to nebrala jako nějakou překážku a doktorce jsem to řekla, což byla největší kravina, kterou jsem mohla udělat. Doktorka po mě chtěla zprávu z nemocnice, že by se o tom chtěla dozvědět víc, ale samozřejmě přeloženou do AJ. Tak jsem volala našim, ať mi nechají tu propouštěcí zprávu přeložit. Do dvou dnů jsem to měla na mailu a poslala jsem to do našeho medical centra. A teď už se vracíme do přítomnosti. Myslela jsem, že tam jen přijdu a oni mi řeknou, je to ok, tady máte podepsané papíry, že jste způsobilá vykonávat práci letušky. No ale to se nestalo. Přišla jsem tam, a doktorka mi řekla ať se posadím a že ke mě bude upřímná. Jakmile řekla tuto větu, tak jsem dostala regulérní strach. Řekla mi, že se kvůli mě sešla s dalšími třemi doktory, aby prodiskutovala tu moji slavnou slezinu. Dva se shodli na tom, že s tím nemají problém a že je to už velmi dávno a jsem naprosto bez obtíží, takže za ně OK a další dva řekli, že jsou proti, protože slezina má něco společného s imunitou nebo co a že tím, jak budu cestovat do různých krajin a budu v každodenním styku s lidma z odlišných oblastí, tak že budu více náchylná k infekčním onemocněním. Takže závěr je takový, že se mám objednat k nějaké specialistce, které mám přinést tu zprávu z nemocnice a ta má rozhodnout zda teda budu moci létat nebo ne. Snažím se tam dovolat už celý týden, ale je ramadán, takže pracovní doba je tady opravdu zvláštní. Příští týden se už snad dovolám, objednám se a vše bude ok, protože bez toho potvrzení od té doktorky, že můžu létat z té ordinace neodejdu :D

A když už jsme u Ramadánu, tak zatím to probíhá celkem v klidu. Zbytečně jsme se toho tolik obávaly. Je pravda, že když jsme ve škole a nemůžu se ani napit kafé, tak to mě opravdu vytáčí. Musíme si vždycky odskočit do místnosti, která je pro to určená. A stejně tak je to s jídlem. Bude to pro nás těžké, protože zrovna v nejtěžší fázi našeho tréningu se musíme takto hlídat. Byly jsme s holkama v nákupním centru a všechny fast foody, kavárny a restaurace jsou zavřené a prázdné. Je to nepříjemné, když jdete po nákupním centru a máte strašnou žízeň, máte v tašce láhev s pitím, ale prostě nemůžete se napít. Musíme vždycky utéct na záchod nebo do zkušební kabinky a tam se na tajňáka napít.  A opravdu si to tu musíme hlídat, protože jedna naše kolegyně zapomněla, že je ramadán, napila se v nákupním centru a v tom se kolem ní shlukli lidé, kteří ji začali nadávat a zavolali policii. Musela se 50 krát omluvit chudinka, že na to zapomněla a tak a naštěstí jí to pro tentokrát prominuli. No do takové situace se nikdy dostat nechci, takže radši opravdu opatrně. Ale jinak o víkendu jsme normálně byly s holkama na ostrově, koupaly se v plavkách, pily vodu a dokonce s námi i někteří místní, kteří ramadán nedodržují. Takže dá se to.

Ještě jednu věc bych chtěla dneska napsat. Tento blog píšu hlavně pro vás, pro moje kamarády, přátele a rodinu. Prostě pro všechny, kteří se také chtějí stát letuškou a pro ty, které prostě jenom zajímá, jaké to tady je a jak se mám. Jsem moc ráda za vaše povzbudivé komentáře a otázky. Vždycky na ně ráda odpovím a naopak třeba povzbudím já vás, aby jste to šly zkusit. A proto mě pak zamrzí, když mi někdo napíše, že nepřispívám moc často. Nemám jasně stanovené periody, kdy napíšu a kdy ne. Vždycky napíšu, když uznám za vhodné, že se stalo něco zajímavého s čím bych se chtěla s vámi podělit. Není to přece o tom psát za každou cenu co nejčastěji a v podstatě o ničem zajímavém, ale napsat tehdy, když máte o čem psát. Navíc jak jsem se již několikrát zmiňovala v tomto příspěvku, začíná mi nejtěžší část, která bude trvat tři týdny a je dost možné, že za celé ty tři týdny si na blog čas nenajdu. Ono to totiž není jen tak sednout si k pc a napsat blog za 10 minut.. Nikoho svůj blog nenutím číst. A pokud někomu nevyhovuje, existuje dalších x blogů letušek, které přispívají buď pořád nebo jednou za x týdnů či měsíců.... Každý má svůj systém, který jemu nejvíc vyhovuje a můj je tento.

Tak mi držte palce!!! :)

Denis

Odkaz na fotky: https://www.facebook.com/denisa.polaskova/media_set?set=a.10201759485503078.1073741828.1659437813&type=3

Odkaz na videa: https://www.facebook.com/denisa.polaskova/media_set?set=vb.1659437813&type=2